Vstřebat a nechat žít

 Prožila jsem intenzivní setkání. Bylo o spřádání sítě, velké důvěře, o zdravé komunikaci a zdravých vztazích. O spolutvoření, o společném bytí a přijetí.

Vždycky, když člověk vystoupí mimo svou každodennost, otvírají se mu vzácné chvíle zastavení a náhledu. Připadá si, že je vše super a skvělé nebo to může být i dost intenzivní a náročné. Zákonitě skoro vždy ale dochází ke smutku z toho, že víkend končí. Myšlenky na návrat do reality se začínají pomalu prodírat skrze prožitky, které nám ukázaly, jaké to je být ve společenství, kde se člověk cítí sám sebou a v bezpečí. 

Znáte ten pocit? Kdy něco takového končí a vás čeká návrat do reality?

Já moc dobře. 

A tak jsem si pokládala otázku, s čím odejdu a k čemu se budu moct vracet? Neustále pracuji s návraty k sobě, do svého středu. S návraty k momentům, které mi dodávají naději. Jde o primitivní formu vracení se tam, kde jsem doma.

A proto, i nyní, si odnáším prožitky, momenty, které pro mě byly jakkoli zásadní. Myslím, že brzy zapomenu, o čem byly konkrétně. Nezapomenu však na pocit, sílu, která způsobila vnitřní pohnutí. Přesně ten okamžik uvědomění, který se zapsal do těla, srdce a mysli.

S těmito okamžiky pracuji jako se zbytky toho, co mě utváří. Představa, že jsem plná “zbytků”, které mě živí a utváří, mě docela baví. 

Proč vnímáme zbytky jako něco negativního- co zbylo a nedá se to použít?

Ách! Jak dlouho se dá ze zbytků žít! Dokonce se ke zbytku dá neustále vracet a živit ho pozorností. Až se z něj stane zase plnohodnotné teď, bytí.