Vstřebat a nechat žít
Prožila jsem intenzivní setkání. Bylo o spřádání sítě, velké důvěře, o zdravé komunikaci a zdravých vztazích. O spolutvoření, o společném bytí a přijetí. Vždycky, když člověk vystoupí mimo svou každodennost, otvírají se mu vzácné chvíle zastavení a náhledu. Připadá si, že je vše super a skvělé nebo to může být i dost intenzivní a náročné. Zákonitě skoro vždy ale dochází ke smutku z toho, že víkend končí. Myšlenky na návrat do reality se začínají pomalu prodírat skrze prožitky, které nám ukázaly, jaké to je být ve společenství, kde se člověk cítí sám sebou a v bezpečí. Znáte ten pocit? Kdy něco takového končí a vás čeká návrat do reality? Já moc dobře. A tak jsem si pokládala otázku, s čím odejdu a k čemu se budu moct vracet? Neustále pracuji s návraty k sobě, do svého středu. S návraty k momentům, které mi dodávají naději. Jde o primitivní formu vracení se tam, kde jsem doma. A proto, i nyní, si odnáším prožitky, momenty, které pro mě byly jakkoli zásadní. Myslím, že brzy zapomenu,